Přejít na: Obsah | Konec stránky

Z historie

Památková hodnota archeologických nálezů byla u nás vnímána již koncem 18. století (snahy K. J. z Bienenberka o systematickou záchranu archeologických nálezů při zemních pracích). Odborná formulace významu archeologických nálezů, jako historického pramene, byla předložena počátkem 19. století Josefem Dobrovským. Jejich zákonnou ochranu se ale nepodařilo zajistit dříve než takřka v polovině 20. století, a to nařízením protektorátní vlády č. 274 z r. 1941. Za první Československé republiky sice existovaly Státní památkové úřady, památkový zákon se však, přijmout nepodařilo. Po osvobození byl protektorátní právní předpis převzat do právního řádu ČSR až do přijetí nové právní úpravy. Vládní nařízení č. 112/1951 zavedlo reorganizaci památkové péče – ze státních památkových úřadů se stal Státní památkový ústav a v roce 1953 vznikla Státní památková správa. Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách zavedl organizační strukturu odrážející nové politické poměry, přitom však, pokud jde o archeologii, vycházející z poměrů starších (zejména výsadní postavení Státního archeologického ústavu později Archeologického ústavu Československé akademie věd, fakticky vyjímající archeologické nálezy a lokality z působnosti památkové péče). Tímto zákonem byl zřízen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP), jako centrální instituce, a vedle něj v jednotlivých krajích krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP). V těchto institucích pracovali archeologové jen ojediněle, samostatná archeologická pracoviště neexistovala. V SÚPPOP v 80. letech působil jediný pracovník jako referent pro archeologické památky (H. Osvaldová, 1986–90). Strukturu a přístup převzal bez výraznějších změn i památkový zákon č. 20/1987 Sb., který však novou definicí kategorie kulturní památky dále omezil rozsah archeologického dědictví, na něž se vztahuje památková ochrana, a zbytek přesunul do sféry „ošetřené“ nanejvýše záchranným archeologickým výzkumem.

V regionálních pracovištích památkové péče působili archeologové pouze ojediněle a nešlo o archeologické útvary. Výjimkou bylo Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody (PSSPPOP), kde vzhledem ke specifické situaci (intenzivní stavební činnost v historickém jádru města Prahy) bylo nutno řešit záchrannou činnost systémově. Archeologický útvar v PSSPPOP vznikl již r. 1965 a zahájil svou činnost především v oblasti realizace záchranných archeologických výzkumů v rozsahu městské památkové rezervace a na významných kulturních památkách. Obdobně byla o něco později řešena i situace v Olomouci, kde bylo v roce 1973 zřízeno pod tehdejším ONV Středisko památkové péče s archeologickým útvarem, od roku 1974 archeologickým oddělením, zaměřeným na provádění záchranných archeologických výzkumů v centru Olomoucké památkové rezervace.

Důležitou součástí činnosti uvedených útvarů byly též archeologické komise. V roce 1969 byla zřízena Archeologická komise pro Velkou Prahu, předchůdkyně dnešní Pražské archeologické komise jako nejstarší z regionálních archeologických komisí (dále RAK). Ostatní RAK byly zakládány až po jednání regionálních archeologů r. 1995, nedostaly však zákonnou oporu a jejich status a fungování se nyní různí podle regionální situace.

Počátkem 90. let požadoval referát arch. památek SÚPP, v souvislosti s transformací ČSAV zřízení referátů arch. památek ve všech Památkových ústavech, mj. aby mohly připravovat podklady pro úřady státní správy. Archeologická pracoviště přibývala postupně. Interval jejich vzniku se však protáhl až do doby nedávno minulé.

Roku 1990 byla oddělena památková péče od ochrany přírody. Nově vzniklý Státní ústav památkové péče (SÚPP) měl nadále referát archeologických památek obsazený jednou osobou (od roku 1991 L. Krušinová), v letech 1992–1993 oddělení ochrany archeologických památek o dvou pracovnících.

Následný růst archeologického pracoviště v SÚPP by nebyl možný bez příznivé politické situace a zároveň vize samostatného zajištění péče o archeologické dědictví. Důležitým aspektem byla potřeba evidence památkového fondu a speciálně archeologických nalezišť. L. Krušinová se věnovala budování automatizovaného informačního systému, tj. archeologické databáze, od r. 1991, přičemž se snažila o součinnost s MK ČR i ArÚ AV. Výslednou podobou tohoto informačního systému je Státní archeologický seznam ČR (SAS ČR). Právě pro budování SAS ČR (1995–2003 jako účelový projekt MK ČR) bylo dosaženo zásadního rozšíření odd. ochrany archeologických památek přijetím dalších pracovníků v r. 1995 a konečně zřízení odboru péče o archeologický fond k 1. 2. 1996 se třemi odděleními, dvěma odbornými a jedním informatickým.

Z KSSPPOP a PSSPPOP se staly od 1.1.1991 Památkové ústavy s přívlastkem místa působení, od roku 2001 Státní památkové ústavy. V uvedené podobě vydržely ústavy do konce roku 2002. K 1. 1. 2003 došlo ke sloučení všech ústavů státní památkové péče pod jedno označení Národní památkový ústav. Po reformě státní správy v roce 2003 se vytvářela postupně mezi lety 2006 až 2008 v nově vzniklých krajích další pracoviště NPÚ, ve kterých se podařilo postupně personálně obsadit alespoň jedno místo archeologa.