ÚOP v Ústí nad Labem
Přejít na: Obsah | Pravý blok | Konec stránky
ÚOP v Ústí nad Labem

Historie kostela sv. Floriána

Výstavba kostela sv. Floriána v Krásném Březně je prameny doložena mezi roky 1597 – 1606. V tomto období nechal míšeňský šlechtic Rudolf z Bünau, majitel tehdejšího panství Blansko, dle záznamů vystavět při březenském zámku rodinou kapli, dedikovanou v té době Panně Marii. Průtahy ve výstavbě byly způsobeny zákazem dostavby kaple císařem Rudolfem II. a to na základě stížnosti katolického kněžstva k pražskému arcibiskupství. Po zdlouhavých jednáních, do kterých svou přímluvou za dostavbu kostela zasáhl na přání Rudolfa z Bünau i saský kurfiřt Christian II. Saský, bylo dokončení stavby povoleno s následujícími podmínkami – formální statut stavby bude změně z kostela na zámeckou kapli, k novému církevnímu stánku nevznikne nové obročí a bohoslužby, konané pouze pro zámeckou rodinu a čeleď, povede kněz ze saského Wesensteinu, který sem bude za tímto účelem pouze dojíždět a nebude se na zámku trvale zdržovat.

K výstavbě se váže také zmínka o kameníku Hansi Bogem z Pirny, který byl s největší pravděpodobností autorem klenby a empor v interiéru kostela, zatímco obvodové zdivo s výzdobnými detaily vybudovala skupina anonymních kameníků, původem snad ze Saska. Klenba zhotovená Bogem typově odpovídá síťové klenbě se vzdutými kápěmi, jejíž vzhled evokuje ohnutý renesanční kazetový strop. Růžice ve stycích žeber odkazují na mariánskou dedikaci kaple.

Exteriér stavby byl od počátku omítaný, světlou základní plochu členily červeně polychromované římsy a portál, doplněné o rýsované nároží opěráků. Interiér členily empory, v době vzniku koncipované do dvou výškových úrovní. Horní patro, umístěné těsně pod klenbou, sloužilo vzhledem k výzdobě čelní strany zřejmě šlechtě, která na emporu přicházela schodišťovou věží při jižním průčelí zámku. Čeleď z horního patra sestupovala drobným schodištěm na nižší empory, uspořádané do tvaru písmene U. Pro příchod kněze byla určena úzká spojovací chodba vycházející z prvního patra zámku a ústící portálem v jižní stěně přímo do presbytáře. Protilehlý portál zpřístupňoval schodiště na kazatelnu při severní straně vítězného oblouku. Samostatnou část kostela tvořila mohutná zvonová věž v ose západního průčelí, která obsahuje šnekové schodiště, po kterém se vystupuje do prostoru nad klenbou kostela, sloužící v minulosti snad jako archiv, škola nebo knihovna, a směřující dále do makovice věže, kde byly až do 90. let 20. století zavěšeny renesanční zvony, ulité v roce 1601.

Vnější i vnitřní úprava kostela odpovídá stylu tzv. saské renesance. Tento specifický architektonický a umělecký styl je v architektuře spojen s krátkým obdobím 16. století, kdy v oblasti severozápadních Čech působila řada šlechtických rodů ze Saska, které si s sebou přinesly kulturní tradici ze své domoviny. V případě kostelů jej lze charakterizovat jako záměrné míšení gotických prvků a stavebních postupů s renesančními principy, v pozdější době přelomu 16. a 17. století je možné hovořit o záměrném „historizmu,“ kdy jde o pouhou nápodobu gotického výrazu architektury. Specifikem stavebních děl saské renesanční šlechty je také jejich výrazně luterská náboženská orientace, promítající se předně do vybavení kostelů, jako byly oltáře, kazatelny, křtitelnice, epitafy. V Krásném Březně je luterské vyznání zadavatelů stavby prezentováno předně prostřednictví dochovaného oltáře z doby kolem roku 1606. Pískovcový korpus, doplněný mramorovými prvky, zdobí soubor alabastrových reliéfů s náměty ze života Ježíše Krista. Ústřední reliéf zpodobňuje poměrně nezvyklý motiv Stromu Jesse, tedy rodokmenu Krista, začínající u Jesseho, otce krále Davida. Otázka autorství oltáře není ještě zcela uspokojivě dořešena, tradičně je připisováno freiberskému sochaři Tobiáši Lindnerovi. Oltářní reliéfy doprovázel ještě soubor 17 alabastrových reliéfů s Pašijovými výjevy umístěný na staré dřevěné kazatelně od truhláře Konráda Seiferta z roku 1604. Z ní se v interiéru dochoval pouze klobouk s alabastrovou postavičkou anděla ve vrcholu, řečniště kazatelny, nesené dřevěnou sochou anděla, bylo spolu s reliéfy sejmut v roce 1887. Pašijový cyklus, stejně jako reliéfy na oltáři, v sobě odráží základní orientaci na ústřední roli Ježíše Krista v luteránské věrouce – pouze víra ve spásonosnou oběť Krista na kříži přináší naději na posmrtnou spásu duše, nikoliv modlitby, přímluva svatých či odpustky.

Vybavení kostela doplňovaly renesanční varhany, umístěné na jižním rameni dolního patra empor. Z nich se dochovala pouze malovaná skříň nástroje, dnes stejně jako reliéfy z kazatelny umístěná ve sbírkách muzea v Ústí nad Labem.

V této podobě, pravděpodobně pouze s drobnými úpravami a opravami, přetrvával kostel zřejmě až do počátku 18. století. Kolem roku 1714 došlo zřejmě v důsledku navýšení terénu k přizvednutí portálu hlavního vstupu do kostela v severním průčelí lodi. V reakci na změněnou niveletu portálu muselo být o 92 cm vzhůru posunuto také severní rameno nižší empory v interiéru lodi. Sloupky empory byly podloženy podstavci a v síle zdi lodi bylo vybudováno samostatné schodiště na emporu. Na to se vstupovalo z obdélné klenuté předsíně, která byla nově přistavěna před hlavní vstup. Druhou výraznou stavební změnou na počátku 17. století bylo rozšíření spojovacího krčku mezi presbytářem a zámkem. Chodba byla rozšířena v přízemí o celý jeden přiložený trakt, nad ním pak bylo nadstaveno široké patro, přimykající se k jižnímu boku presbytáře, v němž vznikla oratoř, otevřena do kostela širokým, stlačeným obloukem s balustrádovým zábradlím. Přestavbu kostela zřejmě zadával tehdejší majitel panství Johann Ludwig Richard Cavriani.

Další výraznou a časově poměrně spolehlivě zachycenou změnu ve stavební podobě kostela lze datovat k roku 1783. Tehdy došlo po mohutné bouři k sesuvu půdy kolem kostela a tím k druhému výraznému navýšení terénu. Nárůst terénu byl tak mohutný, že bylo nutné řešit komunikační systém celého kostela, zejména situace hlavního vchodu do kostela. Terén po záplavě pravděpodobně zahltil předsíň před hlavním vchodem, ta byla tudíž zbořena a náplava kolem hlavního portálu odkopána. Do úzkého výkopu bylo vloženo schodiště, sestupující k portálu hlavního vstupu. Vzhledem k tomu, že došlo k zaslepení vstupu na emporu při severní stěně interiéru kostela, byl otevřen náhradní vchod přes dolní polovinu okenního otvoru lodi, jehož parapet se dostal na úroveň okolního terénu. Mezi parapet a úroveň podlahy empory bylo vloženo krátké točité schodiště a otvor zakryt dveřní výplní. Zcela přeřešen byl komunikační systém v interiéru lodi a návazně na to také vzhled jejího jižního průčelí. Navýšení terénu zřejmě znemožnilo užívání schodišťové věže na nejvyšší úroveň empor kostela, proto došlo k zazdění vstupu ze schodišťové věže, která se tak stala nepřístupnou. Vstup na nejvyšší úroveň byl vyřešen prolámáním nového vchodu ze zvonové věže. Po zániku původního vstupu na nejvyšší patro empory vznikla nutnost řešit přístup na nejnižší etáž. Z toho důvodu došlo k probourání východní poloviny okenního otvoru v jižním průčelí lodi. Celé jižní průčelí bylo zakryto konstrukcí obdélné dispozice, která se o kostel opřela pultovou střechou. Komunikačně byl přístavek spojen přes dveřní otvor s prostorem pod jižní barokní oratoří v krčku. Tím byla stavební úprava kostela v této fázi ukončena. V roce 1788 byl založen hřbitov u západního průčelí kostela a v roce 1794 byl na kostele vyměněn krov, který zde existoval až do roku 1986, kdy byl nahrazen stávající konstrukcí.

Následující stavební úpravy spadají až do roku 1887. Tehdejší majitelé panství Malvína a Heinrich Kolowrat-Krakowsky-Nowohradsky nechali renovovat interiér kostela v duchu novostylové úpravy. Nejvýrazněji se úprava projevuje na výměně kazatelny, kdy dřevěnou renesanční kazatelnu nahradila kamenná, vyvedená v neorenesančním duchu a sladěná s ponechaným dřevěným kloboukem renesanční kazatelny. Pro ujednocení výrazu interiéru kostela byla osazena do presbytáře nová chórová přepážka se schematizovaným vybíjeným ornamentem na sloupcích jednotlivých polí zábradlí. Ten je jakožto jednotící prvek zopakován také na nově pořízených podstavcích pod toskánskými sloupky severní kruchty, které tak nahradily starší podezdění. Společně se stavebními úpravami došlo také k poslední změně komunikačního systému kostela. Uzavřen byl vchod na jižní emporu přes okenní otvor, přístup se napříště umožňovalo krátké jednoramenné schodiště v interiéru kostela, vystupující ze schodiště při hlavním vstupu. Roku 1896 došlo k výměně renesančních varhan, nový nástroj byl umístěn do čela empor v západním závěru lodi.

Úpravy kostela pokračovaly rokem 1901. V tomto roce došlo k rozšíření sakristie a následovaly drobné udržovací a provozní práce: zavedení plynového osvětlení a opravy krovů a střech, atd. V roce 1924 byla na severní zdi kostela osazena pamětní deska padlým v 1. světové válce. V té době byla interiérovou cihlovou plentou se vzduchovými kanály řešena zvýšená vlhkost pronikající do zdiva, způsobená zmíněným navýšením okolního terénu, Další oprava kostela započala v roce 1985 a pokračovala až do roku 1991. Během této opravy došlo k výměně krovu nad lodí a nad presbytářem a ve věži. Výměna byla spojena s vyztužením koruny pomocí železobetonového věnce. Veškeré opravy z tohoto období však byly spíše menšího rozsahu a nevedly k rehabilitaci stavu chátrajícího kostela. Stav změnila až generální restaurování stavby v letech 2012 – 2013, během které byla celá stavba podrobně dokumentována a následně na základě výsledků průzkumů citlivě restaurována. Součástí úpravy stavby bylo také restaurování vnitřního vybavení, instalace nových varhan a ulití nových zvonů, které nahradily renesanční zvony zničené v 90. letech 20. století.

(zpracováno dle: Kamil Podroužek – Táňa Nejezchlebová – Jan Leibl: Kostel sv. Floriána v Ústí n. L. – Krásném Březně, stavebněhistorický průzkum, NPÚ ÚOP v Ústí n. L. 2010.)