ÚOP v Ústí nad Labem
Přejít na: Obsah | Pravý blok | Konec stránky
ÚOP v Ústí nad Labem

Výstava Zaměstnanecké kolonie 1900–1938, Sociální bydlení v severních Čechách

Výstavu je možné zhlédnout zde: PDF(19.8.2013)

Charakteristickou součástí stavebního fondu měst a obcí severních Čech se od 2. poloviny 19. století staly dělnické a hornické kolonie. Uhelné podnikání i vznikající průmyslové podniky potřebovaly ke své činnosti stabilní základnu kvalifikovaných dělníků a úředníků. Příliv nových pracovních sil z venkova do vznikajících průmyslových center, zesílený zejména v poslední třetině 19. století, způsobil nárůst poptávky po solidním bydlení a odstartoval dalekosáhlé urbanizační procesy, které zasáhly široký prostor severočeské hnědouhelné pánve a přilehlých oblastí.

Tato situace odrážela celosvětový vývoj, který podnítil vznik řady mezinárodních odborných společností, které spolu s ekonomy, podnikateli, filozofy i zákonodárci hledaly odpovědi na řešení sociálního bydlení. Cílem byla podpora dostupného, hygienicky a sociálně zdravého bydlení pro dělnické vrstvy. Ruku v ruce s těmito snahami postupovaly filantropické společnosti usilující o zlepšení postavení dělnictva, stanovení minimálních obytných ploch nebo odstraněné rozšířené dětské práce. Ideálem dělnického bydlení byl samostatný domek pro jednu rodinu, který však v praxi nemohl najít uplatnění, neboť leitmotivem dělnického bydlení byla jednoduchost, strohost a především nízké stavební náklady. Proto vznikla řada projektů obvykle pro dvoupodlažních typizovaných budov pro dvě a více rodin, které byly sdružovány do kolonií v bezprostřední blízkosti továrních komplexů.

Severočeský podnikatel Theodor Liebig vystavěl v blízkosti své přádelny bavlny v Železném Brodě zaměstnaneckou kolonii již v letech 1861-1866. Další kolonie, nazvaná po manželce majitele přádelny Friedricha Mattausche Terezienthall neboli Tereezinské údolí, vznikla v letech 1868-1869 ve Františkově nad Ploučnicí. Jedenáct dvojdomků pro více jak sto obyvatel sestávalo ze vstupní síně, oddělující kuchyň a obývací pokoj, a dvou podkrovních komor na spaní. Domky neměly koupelnu ani záchod a nebyly napojeny na vodovod. Z dnešního pohledu se jednalo spíše o ubytovny než objekty vhodné k rodinnému bydlení.

Kolem roku 1900 vnesla nový impuls do problematiky zaměstnaneckého bydlení emancipační teorie Ebenezera Howarda o zahradních městech, tj. autonomně založených a spravovaných sídlišť vybudovaných na družstevní půdě. Velký ohlas vyvolaly zejména Howardovy nároky na zdravější sociální bydlení v esteticky hodnotném prostředí daleko od továrních komplexů. První a zároveň jednou z nejrozsáhlejších realizací na našem území vycházející z těchto principů byla lounská kolonie pro železniční zaměstnance, kterou navrhl Jan Kotěra v roce 1905. K největšímu rozmachu výstavby ovlivněné myšlenkami zahradních měst však v českém prostředí dochází ve 20. letech minulého století v souvislosti se vznikem Československa a výraznou rolí státu při řešení poválečné bytové krize.